Po mesici v civilizaci...

Mesic na mori za nama a porad se nestacim divit co vsechno se da na lodi zazit. Za cestu do Brazilie a zpet jsme tu měli arktickou zimu, kdy jsme měli na kabinach centak ledu na oknech, tropicky vedra a i něco cemu by se dalo rikat jaro, nebo podzim. Drsnou praci i pohodu, srandu i smutek... prusery v masine i první konflikty mezi lidma. Hejna litacich ryb, delfiny i velryby, svitici plankton, lijaky a bourky, krasny teplo a opalovacku na zadni palube.

Po zamrzly rece Sv. Vavrince se v noci proti proudu konecne ledem prolamala zasnezena Aneta k molu v pristavu Three Rivers. Ten pohled na ledem pokrytou a odrapanou orezlou prid mi zustane v hlave hodne dlouho. Po palube se pohybujou zasnezeny postavy v kombinezach a kuklach a ve trech, ctyrech tahaj zmrzly lana tlusty jako ja v pase. Kdyz je lod konecne bezpecne uvazana muzeme nalodit. Neni cas ptat se kdo je kdo a jdeme rovnou spat na takovou jednu kajutu pro vic lidi. Asi abychom měli cerstvej vzduch tak Jozo uleha v hadrech v kterejch v Praze sednul do letadla. Ze se s nama nikdo srat nebude, to jsem cekal. Ale ze ve 3 rano prijde nejakej blazen a vzbudi Lubose, kterej ani nenafasoval zadny pracovni hadry a vyzene ho ven do -25 na palubu makat...

Druhej den rano jsme dostali krasny oranzovy monterky a hura do strojovny. Ok, hlavni motor poznavam. Tvarit se u tohoto triumfalniho zjisteni jako inzenyr nemá smysl. Je to tady ta nejvetsi věc. Ma 4 patra a vykon 13 000 koni a sezere pres tunu paliva za hodinu. Proc se ještě porad někdo obtezuje udavat vykon v konich nechapu. Az se nam asi tahle masina, která jede skoro nonstop 10 let rozbije, tak asi zavolame do staji. „Potrebovali bychom par tisíc koni, který ale musí umet plavat.“ No to je jedno. Na vyrobnim stitku se dale docitam, ze byl vyroben v People's republic of China. Skvela zprava.

Cela Aneta byla vyrobena v Cine před 10 lety a podle nekterych ma před sebou uz jen par let zivota.

Je tu pekelnej hluk a horko. Vsude samy trubky, ventily, motory, kompresory, cerpadla a ja nevim co vsechno. Prvni dojem neuveritelnej. U auta je motor mensi nez ja, Tady jsme v nem.

Odpoledne bereme palivo a ještě stále vykladame kaolin. Vsechno je pro me novy a neskutecne zajimavy. Nejak nevnimam, ze je -20. Mam na sobe zimni bundu, která vypada, ze jsem ji vytahnul z popelnice a ohrivam se o hadici s mazutem, kterej je predehratej na 35 stupnu, aby vubec tekl. Kdyz uz je poslední ladovna(prostor na sypkej kaolin) skoro prazdna, povesi jerab na lano bagr a spusti nam ho do lode. Ten nabere zbytky kaolinu, který by odhadem stacili tak na sto tisíc taliru. No proste blazinec. Prijde Venca, kteryho znam z bezecnostnich kurzu z podzimu a pta se me, jak se mi libi první den na první lodi. Kdyz mu se srirokym usmevem odpovim, ze je to bomba a ze to je pecka, tak se zasmeje, odplivne dlouhym plochym obloukem a rekne, ze me to prejde...Venco, ty jses tady ale uz 33 let. Dela, ze neslysi a jeho zamrzlej fousatej oblicej zmizi kdesi v podpalubi.

Iluze, ze budeme makat osm hodin denne se rozplyva hned první den, kdy jdeme spat po bezmala 20 hodinach. Nastesti se dozvidam, ze tohle se deje jen na manevrech. Tzn opousteni pristavu, nebo vjizdeni do nich. Po rece svatyho Vavrince nas vyvadi lodivod a za jeho pritomnosti na mustku musí bejt ve strojovne sluzba. Od ty doby jsme makali opravdu jen do peti. Skoro...

Jdeme spat uplne hotovi. Dalsi dobra zprava je, ze bydlim s Hujerem na kabine, která je trochu mensi nez strahovskej pokoj. Toho kdo na strahac nadaval chapu. Nebyl tam vyhled na ocean. A mame svoji koupelnu:)

Dalsi dny ubihaj tak nejak podobne. Makame od osmi do peti. Je tu ovšem ceska posadka, takze nekdo dela vic, někdo min. Za tech par dni jsem stacil prolezt celou strojovnu. Ve skutecnosti to ma asi 7, nebo osm pater a pak ještě zebriky kolem komina. Je tu vazne horko a neskutecnej hluk. Kdyz mi někdo něco povida, nebo vysvetluje tak si vzpomenu na ruzny cvika ze strojarny, kdy nas pustili do dilen, borec zapnul buchar nebo nejakou podobne tichou masinu a zacal něco vysvetlovat. Po zoufale dlouhejch dvaceti minutach stroj vypnul a se slovy „Tohle si pamatujte, na tohle se ptaj u zkousek“ jsme sli domu. Hned první den zjistujeme, ze nejakej odbornik, kteryho jsme stridali vypnul paru v potrubi co vede takovym tunelem ze strojovny po levoboku na prid a pak po pravy strane zpet. Zhruba 400m trubek. Zkondenzovala v nem voda, zmrzla a cely potrubi totalne rozsvihala. Kazda druha trubka praskla, vsechny tesneni v prdeli. Tak jsme celou cestu do Brazilie rozebirali, rezali, svarovali a skladali...Musime to stihnout, pac bez ty pary se do Kanady vratit nemuzeme. Nejdriv by nam zatuhlo palivo, a pak bychom zatuhli i my. Vsichni porad něco montujeme, rozebirame, skladame. Porad se něco sere. Neni hodina, aby se ve strojovne nespustil alarm. Prvni alarm me celkem vydesil. Reakce ostatnich v masine byla asi jako vase, když slysite auto alarm na parkovisti před Teskem. Nastesti jsou to ale malickosti, který se rychle vyresi.

Jen pro predstavu jak se věci mají na deset let stare cinske lodi. Nez jsme se vratili do Kanady tak nam zacal zlobit vyfukovej ventil na hlavi masine(v aute věc co schovate do dlane, tady jsme to menili 5 hodin ve trech lidech a potrebovali jsme jerab), prasklo palivovy potrubi k pomocnymu generatoru(dva dny jsme umejvali rozlitej mazut) odeslo palivovy cerpadlo (jeden den práce), prestal fungovat kotel na paru a horkou vodu(asi 4 dny hledani problemu). Ukroutil se hridel tlustej jako moje noha na Balastovym cerpadle, kterym regulujeme hloubku ponoru(14 hodin práce). A spousta dalsich věci, který ani nestoji za rec. Ve strojovne je nas 9 a kazdej ma co delat kazdej den.

Je to zvlastni život tady uprostred atlantiku. Ackoliv jsme vsichni na jedny lodi, tak jsme tady celkem striktne rozdeleni na nas co makaj ve strojovne, palubaky a dustojniky. Zadny spolecny traveni veceru, nikdo z palubaku nechodi pomahat dolu do masiny, ani my nechodime nahoru. Jen Vanoce a silvetr byla vyjimka. Ovsem zase oddelene. Posadka a dustojnici zvlast. Me je to celkem jedno a bavim se se vsema. Kdyz je po praci cas a nepadame unavou na drzku, tak chvili posedime na palube, nebo na kabine, pokecame, popijeme. Kdo je starsi tomu vykam, kapitanovi obcas s usmevem zasalutuju, stejne tak jako nasemu prvnimu inzenyrovi ve strojovne. Jsou tu vsak lidi, který moje vysmata drzka drazdi a ze si tu praci uzivam asi nechapou. Musim si dat bacha. Na druhou stranu jako by si vsichni uvedomovali fakt, ze jsme na jedny lodi a jsme tady sami. Co se rozbije se musí opravit, Od motoru po susicku na pradlo(uz se oboji rozbilo a opravilo). Kazdej tady ma svoje povinnosti a když clovek něco pokazi tak si to tady vyzere pekne do dna. Nikdo se tady s nikym nemazli. Nikoho nezajima, ze je ve strojovne pres padesat stupnu. Proste se maka, dokud se to neopravi. Nikoho nezajima, ze mas doma problemy se zenskou, nebo ze jsi se včera ozral a je Ti blbe.

Jsme plovouci ostrov, kterej je naprosto samostatnej a zaroven uplne samotnej. Tohle je ted nas svet. Svet s jasne ohranicenejma hranicema. Konci tam, kde konci nase cervene natrena paluba.

Je to neskutecny dobrodruzstvi. Par dni před Kanadou nas chytla bourka. Uz pres dvanact hodin do nas mlati vlny jak baraky. Od tri rano nikdo prakticky nespal. Ne strachy, ale neda se to. Lod se nakladni do stran chvilema az o 35 stupnu. Sjizdime obrovsky vlny jak na surfovym prkne a pak se zase splhame do kopce na jehož konci ceka velka dira. Masina rve na plnej vykon a když se sroub dostane z vody ven tak uz tak hlucna turbina vylitne do neskutecnejch otacek a motor malem zhasina. Pri obede jezdime na zidlich od stolu a zpet, kdo sedi na kraji je nemilosrdne primacknut svejma sousedama ke zdi. To vse za hlasityho smichu a s pubertalni skodolibosti magoru jak tricetiletejch, tak sedesatiletejch. Naklani se to fakt poradne. Polevka se podava v miskach. Kdo byl na plachetnici tak vi, ze to je ten pocit, kdy někdo zacina mit strach a někdo zacina do vetru rvat něco o hustym kotli, parade a shani se po vetsich plachtach. Veci na kabine hledame jen s obtizemi, protože Mr.Hujer je ještě vic poradkumilovnej nez ja. Dela se mu blbe a hulaka cosi o tom, ze „ten sofer je kurva najebany.“

Neptun svým trojzubcem triska do hladiny tak, ze nam voda zaleva palubu skoro do pulky. (mame 180m) Okenka na hlavni palube se obcas promeni v akvarko. Dole v tunelech co vedou pres celou lod je krasne videt, jak se cela lod na vlnach prohyba a krouti. Vsechno ocelove vrze, skripe. Houpe se to uplne jinak nez jsem cekal. Lod se cela trese, vibruje a je to i videt jak se nam klepe prid. Ackoliv mi ze skoly v hlave zustalo něco o unave materialu a vim, ze se nachazim na cinskem plavidle tak strach nemam. Kdyby se něco stalo, tak se nezachrani nikdo. Nema cenu resit veci nad kteryma nemam kontrolu. Starsi namornici mi ovšem radi, ze při opusteni lodi si mam z kuchyne vzit sekacek na maso a utikat na prid, kde je jeden zachranej vor. Jsem zvedavej kolik rezniku by se nas tam seslo.

Ta ohromna sila oceanu, když se vzedme je nepopsatelna a fascinujici. Stejne jako fakt, ze to co kolem sebe vidime kazdej den, tu nekonecnou vodni plochu... Ta jedina je po miliony let na zemi stejna. Hory, lesy, pouste, reky. To vsechno se na rozdil od oceanu porad meni. Musim se smat při pomysleni, ze stejnej vyhled mel z paluby Kolumbus. V noci, kdy není videt horizont si pripadam jak ve vanocni skleneny kouli s polystyrenovym snehem. Cela obloha je v jednom pomalem pravidelnem pohybu. Souhvezdi u rovniku vypadaji uplne jinak nez v nasich sirkach. Orion lezi, mesic dela O a U a spousta hvezd nad jiznim obzorem vubec nedava smysl. V Peru jsem se dozvedel, ze Inkove nespojovali hvezdy do souhvezdi jako my, ale hledali obrazce v tmavych polich mezi nima. Zkuste to nekdy. Je to zabava.

Pohled na hladinu je však pokazde jiny. Jednou je sediva, jindy tmave modra, zelena. Ziram na tu plochu sirokou jak lidska duse a snazim se z ni pochopit alespon kousicek. Mota se mi hlava pri predstave o kolik vice vody je pod nama nez kolem nas. Kolik lidi na tenhle ocean koukalo a pritom nikdo nevidel to co ja.

„Pedro, vis co se rika o lidech co cumi do vody... ze jsou blazni“ slysim pak za sebou. To jde kolem bocman Palo. Starej chlapik co vypada jak kapitan z pohadky. Sibalsky se smeje a vravoravym krokem, vyrovnavajic houpani lode kraci nekam dal na predni palubu.

Blazni jsme vsichni.