neděle 9. února 2014

A az me zavrou, tak si budu uzivat dlouhe vychazky na vezenskem dvorku...

tentokrat nemame venku moc casu, tak je to takovy narychlo zbastleny...

Mame za sebou dalsi otocku do Brazilie a zpatky. Ze statu, kde jsem sem daval posledni prispevek jsme ale nejdriv pluli do Kanady. Odjezd se zpozdil o jeden den, kvuli pocasi a cekani na priliv. Searsport ve state Maine, kam z nejakyho nepochopitelnyho duvodu vozime tuny kaolinu, je maly klidny mestecko. Takovej filmovej zapadakov, kde kdyz prijde do hospody neznama tvar prestane hrat hudba a vsichni si vas nejdriv zmeri pohledem. Mistnaci se k nam ale chovaj neuveritelne pratelsky a kdyz v desti chceme jit zpet na lod, barman vola svoji mame a ta nas v noci zadaco sveze az na molo. Lod je uz je prazdna a spolu s prilivem, kterej ji zvedl o dalsi tri metry je to po lavce na palubu pekne do kopce. Jeste nikdy jsem nevidel tak velky a rychly stridani prilivu a odlivu. Neni divu. Kousek od nas je Bay of Fundy, kde je rozdil hladin kolem 20 metru.

Na reku sv.Vavrince se dostavame o par dni pozdeji a skrz Quebeck City projizdime ve dne. Je to na pohled fakt pekny mesto. Na kopci nad rekou se tyci obrovska budova quebeckeho parlamentu a my se pomalu probouravame skrz nakupeny led. Je ho tolik, ze lodivod musi prijet na remorkeru, misto obvykleho lehkeho motoroveho clunu. Rano prisla na mustek zprava, ze nase sesterska lod Laura to pred dvema dny napalila do ledoborce, kterej ji prorazel cestu. Nestihli to dobrzdit. My cestou zadny ledoborec nepotkame. Ledu je sice hodne, ale je rozbitej a po tech krutejch mrazech, ktery tady v lednu byly uz je provoz na rece zase plne obnovenej. Stejne bych ale nechtel bejt v kapitanovo kuzi a ridit tenhle kolos v podminkach jaky tady panujou. Cela lod je ostatne pripravena na zimni rezim a vsichni doufame, ze vsechno bude fungovat jak ma.

Po dni vykladani a tankovani paliva v Trois Rivieres se odvazujeme a mirime do tepla v Brazilii. V Kanade jsme si stihli skocit do mesta. V obchodaku jsem potkal Hujera. Koupil si nejaky pocitacovy hry. Uz jsem myslel, ze to vsechno probehne v pohode, kdyz se Hujer do kramu sel vratit pro penezenku a pro ty hry. Na lodi pak zjistil, ze mu jednu z nich zapocitali dvakrat.

Jsme lod, co nikde nestavi na dlouho. Tanker, kde nikdo neni zaplacenej jak na tankeru. Udajne nejhorsi lod z cely fotily, kde neni na poradny opravy cas a kde se vsechno bastli za pochodu jak jen to jde. Nikdo si poradne neodpocine a kdyz mam moznost jit ven, tak chapu ty strasi, ze na to kaslou a jdou radsi spat...
Kazda jina lod by na vetsi opravu zustala stat v pristavu par dni. K nam prijeli v Brazilii dva polaci, ktery se pustili do totalni genralky pomocnyho generatoru. Motor velkej jak dodavka. Maj na to tejden, nez se dostaneme do statu. Zvladli bychom to sami, ale to uz bychom, nemeli dost lidi na beznej chod lodi. Maka na tom skoro cela strojovna a vsichni se modlime aby ty dalsi dva pomocnaky, ktery nam vyrabeji elektrinu nechciply. Vsichni makame jak cinani. Kazdej den porad do kola. Ma to jednu vyhodu. Nikdo nedrzkuje ze zejtra je zas pondeli a v patek vas po praci nikdo netaha do hospody. Kdyby kuchar nevyrabel jidelni listek, kde byl mimo jine chsopnej v lednu napocitat 33 dni, tak bych uz davno nevedel co je za den.



Po par dnech nam mizi brehy reky z dohledu a pozdeji i brehy Kanady. Vsude kolem nas uz je zas jen voda a led. Obcasne pasy plujiciho ledu, vetsi i mensi kry, skrz ktery si bez problemu razime cestu. Rano je to nadheran podivana. Hladina jak na rybniku, mlha par metru nad hladinou, nadherne cista voda a v ni plujici bile desky. Je strasna zima. Co chvili to vypada, ze dalsi oblast ledu uz nebude, ze uz jsme ji nadobro opustili a za par hodin zas slysim jak jsme zase do nejaky kry pridi narazili. Snazim si predstavit, jaky silenci asi museli bejt v posadce Johna Franklina, kterej se snazil najit cestu z atlantiku do pacifiku na sever od kanady. Na dreveny plachetnici, bez motoru, elektriny, zasob... Zustali v ledu uvezneni 6 let a ten posledni pas ledu, za kterym byla uz jen volna voda a cesta domu, nikdy uz nevideli. Vypada to tady presne jak jsem si to predstavoval pri cteni knizek od Amundsena, Welzla... A i tak mam ted pocit, ze se to proste slovy neda popsat. Jdu se radsi schovat do tepla do masiny.




Aneta rychlosti 12 uzlu uhani na jih a sotva co vjedeme do Golfskyho proudu se konecne otepluje. Behem dvou, tri dnu teplota more leti vzhuru z peti, sesti stupnu na dvacettri. Bohuzel stoupa i teoplota vzduchu v masine.
Po trinacti dnech celkem poklidne plavby se konecne blizime k delte amazonky. Voda postupne postupne meni barvu z tmave modry na kakaove hnedou.
Ve tri rano tahame kotvu a po rece plujeme k pristavu.
Vychody a zapady slunce jsou kolem rovniku neskutecne rychly. Behem ctvrt hodiny je po vsem. Ta chvilka, kdy se slunce rychle vyhouplo nad zamlzenej obzor byl nadhernej. Vzduch syte voni pralesem, ve vode plavou roztodivny listy, klacky, orechy... Kolem Anety krouzi zvlastni rackove a mury velky jak motyli se rychle snazi najit ukryt. Vzpominam na okamzik, kdy jsem na tenhle prales koukal z vrcholu Huayna Potosi v Bolivii. Jeho pritomnost tehdy prozrazovala jen souvisla perina vodou nacucanejch mraku. Ted o sest kilometru niz a par tisic kilaku na zapad je zase videt jen pas stromu na pobrezi. Ale ta dzungle tam proste nekde musi bejt.

Odpoledne, po kratkym tropickym lijaku, kdy nebylo videt na prid nas jde par ven.Kuchar, kapitan, dva palubaci a ja. Stojime celkem daleko od brehu, tak nas mistnaci vezou na svoji dreveny lodce na plaz. Kapitan je nesmirnej pohodar a myslim, ze ten borec co nas veze ani nevi ze jeden z nas se za tu kratkou plavbu proste nesmi utopit. Skaceme do vody a po pas ve vode se brodime na pisek.
Konecne pevna puda pod nohama. Je nadherny vlhko a teplo. Vsechno je krasne zeleny, mokry a vonavy.
Jdeme si vymenit prachy. Kdybych nestravil tech par mesicu v jizni americe, tak by me zdejsi mesto asi trochu vydesilo. Vsude bordel, chatrce jak nekde v zahradkarsky kolonii, rozbitej asfalt plnej kaluzi... Chaos a pritom nesmirna pohoda. Chlapik v obchode se smisenym zbozim nam prodava umasteny brazilsky Realy za umasteny amricky dolary a jdeme si sednout na pivo. Kluci to tady uz znaji a tak vybirame podnik U Francesky. Starsi madam nam vytahne plastovej stul a zidle na chodnik a prinese nam velky lahvace. Netrva to ani deset minut a prisedaji si mistni devcata. "Aneta is here" volaj na kamosku...
Tak jako my zname jmena fotbalistu a hokejistu ony znaji jmena lodi, ktery tady kotvi. Tohle bude asi jeste hodne zajimavej vecer. Nevim proc, ale snazim se od nich zjistit i neco jinyho, nez jmena tech vraku co sem plujou.
Kolik tu zije lidi?
Nevim. Hodne asi
Tak treba sto?
Hmm asi sto..

Kolik Ti je?
23
Kolik mas deti?
Jedno... sedm let
A kde je papa?
Zadnej papa...
ajaj. Zase nejakej zazrak...

Na ruce ma vytetovano Kuba a nejakej datum. Ptam se kdo je Kuba. Prej nejakej cech z nasi dalsi lodi. To bude asi velka laska. Premejslim, ze bych ji rekl, ze se jmenuju Hujer a zaplatil ji tetovani..

Devcata nas doprovazeji do obchodu, kde mame za ukol nakoupit tem co zustali na lodi chlast a Francesca vytahuje gril, na kterym nam chysta veceri. Pri pomysleni, ze maso nakoupila v tom samym obchode by se mi asi mel zvedat zaludek. Ale tady asi neni zvykem skladovat maso v chladu. Kdyz se vracime z nakupu tak se celou ulici vali kour a smrad z grilu, kterej snad nikdo nikdy nemyl. Trochu mi to pripomina smrad z komina na Anete, ale spizy, ktery na nem pripravi jsou vyborny. Kuchar si samozrejme vyslechne par poznamek o tom jak se ma varit a ten na oplatku vyhrozuje zitrejsim obedem.
Devcata, rikejte jim treba kurvy, do sebe ladujou piva a maso a vypada to, ze je nase pritomnost bavi.
Francesca nosi dalsi a dalsi jidlo a za mnou na chodniku sedi malej kluk a uz po tme kouka do nejaky ucebnice. Kouka na nas jak na zjeveni. Na rozdil od nekterejch mistnich. Je mi jasny, ze namornici tady asi dobrou povest nemaji.
Na chvilku se mi udela z toho kluka smutno. Kam se asi v zivote podiva on. Co bude v mym veku delat a o cem snit. Rychle se na to snazim zapomenout a predstiram sam pred sebou, ze co clovek nezna, mu nechybi.
Jdeme zpatky na plaz do baru. Je ticha tepla noc. Cestou jedna z holek zastavuje pred poborenou barabiznou. Z okna vyhledne polonahe devce a devce cislo jedna ho pokrikem "Aneta is here" taha ven. Za pet minut sedi s nama u stolu. Hrajeme kulecnik, a ja se nesmirne bavim. Konecne na chvili vypadnout z ty trestanecky kolonie a videt jiny ksichty. Ty zabomysi valky, pomluvy a donaseni na jiny, kterejma se nekteri lidi na lodi bavi, mi ted prijdou obzvlast pitomy a zbytecny. Jak psani do pisku v priboji. Ale co chtit po blaznech, ktery se nechaj dobrovolne zavrit na lod a neopousteji ji ani v pristavu. Ne nadarmo je v anglii namornik po dvaceti letech sluzby prohlasenej za nesvepravnyho a zcela podle zakona povazovanej za polomagora.
Holky se nas snazi odtahnout do nejakejch kabin, co pripominaj chlevky. Umiram smichy.
Kamos hlasi... "Hosi, ja chodil po bordelech, to byl exlusiv. Ale tohle. Tam je vole sud, v kterym se jako oplachnes a tomu rikaj hygiena. Ja tady ani radsi nefotim. Kamosi by si mysleli, ze sem chlastal s cikankama nekde v Usti."
Devcatum to nevadi. Chlastaj s nama a asi se opravdu bavi. Hezky zpivaj... S kapitanem a kuchtou do sebe kopneme panaka fakt dobryho rumu. Zahreje stejne jako myslenka na to, kde to zase jsem... Kde to zase kurva jsem a co tady sakra delam?
Kuchar uz je v opileckem komatu a kolem pulnoci pro nas prijizdi barka, ktera nas veze domu. Jeste daleko od brehu slysime duneni cumbie z repraku pod bambusovou chysi, kterou jsme pred chvili opustili.

Vyhruzky o tom jak bude vypadat obed se bohuzel druhej den vyplnily.
Celej nasledujici den v masine je strasnej. Vsak on ten nekdo, kdo k tabulce schodiste dopsal "DO PEKLA" vedel proc to dela. Tresti mi hlava, ale v ni je porad veselo. Sice nevim, co budu delat s ubrouskem, na kterym je napsany telefoni cislo na jakousi Florianu a lamanou anglictinou prosba abych na ni nezapomnel, ale cert to vem.
Tech par hodin na pevnine stal za to. Nasat pohodu, ktera se na prvni pohled skryva za nesmirou chudobou mistnaku stala za to. Kdo chce se muze smat porad. A oni nedelaj nic jinyho.
Druhej den rano odplouvame. "Skoda, ze tu nemuzem bejt dyl, vid Venco... To je jak u blbejch"
"No a kde myslis, ze jsme?... Ja aspon nemusim tam do ty vasi kotelny"

A priste treba napisu vic o lidech na lodi, o tom jak se tady meni cas a jak na to pri prvni ceste kolem sveta malem zaplatili zivotem. Nebo treba nejaky odposlouchany hisorky o pruserech na mori? Kdo vi co voda prinese.