Po mesici v civilizaci...
Mesic na mori za nama a porad se
nestacim divit co vsechno se da na lodi zazit. Za cestu do Brazilie a
zpet jsme tu měli arktickou zimu, kdy jsme měli na kabinach centak
ledu na oknech, tropicky vedra a i něco cemu by se dalo rikat jaro,
nebo podzim. Drsnou praci i pohodu, srandu i smutek... prusery v
masine i první konflikty mezi lidma. Hejna litacich ryb, delfiny i
velryby, svitici plankton, lijaky a bourky, krasny teplo a opalovacku
na zadni palube.
Po zamrzly rece Sv. Vavrince se v noci proti proudu konecne ledem prolamala zasnezena Aneta k molu v pristavu Three Rivers. Ten pohled na ledem pokrytou a odrapanou orezlou prid mi zustane v hlave hodne dlouho. Po palube se pohybujou zasnezeny postavy v kombinezach a kuklach a ve trech, ctyrech tahaj zmrzly lana tlusty jako ja v pase. Kdyz je lod konecne bezpecne uvazana muzeme nalodit. Neni cas ptat se kdo je kdo a jdeme rovnou spat na takovou jednu kajutu pro vic lidi. Asi abychom měli cerstvej vzduch tak Jozo uleha v hadrech v kterejch v Praze sednul do letadla. Ze se s nama nikdo srat nebude, to jsem cekal. Ale ze ve 3 rano prijde nejakej blazen a vzbudi Lubose, kterej ani nenafasoval zadny pracovni hadry a vyzene ho ven do -25 na palubu makat...
Druhej den rano jsme dostali krasny
oranzovy monterky a hura do strojovny. Ok, hlavni motor poznavam.
Tvarit se u tohoto triumfalniho zjisteni jako inzenyr nemá smysl. Je
to tady ta nejvetsi věc. Ma 4 patra a vykon 13 000 koni a sezere
pres tunu paliva za hodinu. Proc se ještě porad někdo obtezuje
udavat vykon v konich nechapu. Az se nam asi tahle masina, která
jede skoro nonstop 10 let rozbije, tak asi zavolame do staji.
„Potrebovali bychom par tisíc koni, který ale musí umet plavat.“
No to je jedno. Na vyrobnim stitku se dale docitam, ze byl vyroben v
People's republic of China. Skvela zprava.
Cela Aneta byla vyrobena v Cine před
10 lety a podle nekterych ma před sebou uz jen par let zivota.
Je tu pekelnej hluk a horko. Vsude samy
trubky, ventily, motory, kompresory, cerpadla a ja nevim co vsechno.
Prvni dojem neuveritelnej. U auta je motor mensi nez ja, Tady jsme v
nem.
Odpoledne bereme palivo a ještě stále
vykladame kaolin. Vsechno je pro me novy a neskutecne zajimavy. Nejak
nevnimam, ze je -20. Mam na sobe zimni bundu, která vypada, ze jsem
ji vytahnul z popelnice a ohrivam se o hadici s mazutem, kterej je
predehratej na 35 stupnu, aby vubec tekl. Kdyz uz je poslední
ladovna(prostor na sypkej kaolin) skoro prazdna, povesi jerab na lano
bagr a spusti nam ho do lode. Ten nabere zbytky kaolinu, který by
odhadem stacili tak na sto tisíc taliru. No proste blazinec. Prijde
Venca, kteryho znam z bezecnostnich kurzu z podzimu a pta se me, jak
se mi libi první den na první lodi. Kdyz mu se srirokym usmevem
odpovim, ze je to bomba a ze to je pecka, tak se zasmeje, odplivne
dlouhym plochym obloukem a rekne, ze me to prejde...Venco, ty jses
tady ale uz 33 let. Dela, ze neslysi a jeho zamrzlej fousatej oblicej
zmizi kdesi v podpalubi.
Iluze, ze budeme makat osm hodin denne
se rozplyva hned první den, kdy jdeme spat po bezmala 20 hodinach.
Nastesti se dozvidam, ze tohle se deje jen na manevrech. Tzn
opousteni pristavu, nebo vjizdeni do nich. Po rece svatyho Vavrince
nas vyvadi lodivod a za jeho pritomnosti na mustku musí bejt ve
strojovne sluzba. Od ty doby jsme makali opravdu jen do peti.
Skoro...
Jdeme spat uplne hotovi. Dalsi dobra
zprava je, ze bydlim s Hujerem na kabine, která je trochu mensi nez
strahovskej pokoj. Toho kdo na strahac nadaval chapu. Nebyl tam
vyhled na ocean. A mame svoji koupelnu:)
Dalsi dny ubihaj tak nejak podobne.
Makame od osmi do peti. Je tu ovšem ceska posadka, takze nekdo dela
vic, někdo min. Za tech par dni jsem stacil prolezt celou strojovnu.
Ve skutecnosti to ma asi 7, nebo osm pater a pak ještě zebriky
kolem komina. Je tu vazne horko a neskutecnej hluk. Kdyz mi někdo
něco povida, nebo vysvetluje tak si vzpomenu na ruzny cvika ze
strojarny, kdy nas pustili do dilen, borec zapnul buchar nebo nejakou
podobne tichou masinu a zacal něco vysvetlovat. Po zoufale dlouhejch
dvaceti minutach stroj vypnul a se slovy „Tohle si pamatujte, na
tohle se ptaj u zkousek“ jsme sli domu. Hned první den zjistujeme,
ze nejakej odbornik, kteryho jsme stridali vypnul paru v potrubi co
vede takovym tunelem ze strojovny po levoboku na prid a pak po pravy
strane zpet. Zhruba 400m trubek. Zkondenzovala v nem voda, zmrzla a
cely potrubi totalne rozsvihala. Kazda druha trubka praskla, vsechny
tesneni v prdeli. Tak jsme celou cestu do Brazilie rozebirali,
rezali, svarovali a skladali...Musime to stihnout, pac bez ty pary se
do Kanady vratit nemuzeme. Nejdriv by nam zatuhlo palivo, a pak
bychom zatuhli i my. Vsichni porad něco montujeme, rozebirame,
skladame. Porad se něco sere. Neni hodina, aby se ve strojovne
nespustil alarm. Prvni alarm me celkem vydesil. Reakce ostatnich v
masine byla asi jako vase, když slysite auto alarm na parkovisti
před Teskem. Nastesti jsou to ale malickosti, který se rychle
vyresi.
Jen pro predstavu jak se věci mají na
deset let stare cinske lodi. Nez jsme se vratili do Kanady tak nam
zacal zlobit vyfukovej ventil na hlavi masine(v aute věc co schovate
do dlane, tady jsme to menili 5 hodin ve trech lidech a potrebovali
jsme jerab), prasklo palivovy potrubi k pomocnymu generatoru(dva dny
jsme umejvali rozlitej mazut) odeslo palivovy cerpadlo (jeden den
práce), prestal fungovat kotel na paru a horkou vodu(asi 4 dny
hledani problemu). Ukroutil se hridel tlustej jako moje noha na
Balastovym cerpadle, kterym regulujeme hloubku ponoru(14 hodin
práce). A spousta dalsich věci, který ani nestoji za rec. Ve
strojovne je nas 9 a kazdej ma co delat kazdej den.
Je to zvlastni život tady uprostred
atlantiku. Ackoliv jsme vsichni na jedny lodi, tak jsme tady celkem
striktne rozdeleni na nas co makaj ve strojovne, palubaky a
dustojniky. Zadny spolecny traveni veceru, nikdo z palubaku nechodi
pomahat dolu do masiny, ani my nechodime nahoru. Jen Vanoce a silvetr
byla vyjimka. Ovsem zase oddelene. Posadka a dustojnici zvlast. Me je
to celkem jedno a bavim se se vsema. Kdyz je po praci cas a nepadame
unavou na drzku, tak chvili posedime na palube, nebo na kabine,
pokecame, popijeme. Kdo je starsi tomu vykam, kapitanovi obcas s
usmevem zasalutuju, stejne tak jako nasemu prvnimu inzenyrovi ve
strojovne. Jsou tu vsak lidi, který moje vysmata drzka drazdi a ze
si tu praci uzivam asi nechapou. Musim si dat bacha. Na druhou stranu
jako by si vsichni uvedomovali fakt, ze jsme na jedny lodi a jsme
tady sami. Co se rozbije se musí opravit, Od motoru po susicku na
pradlo(uz se oboji rozbilo a opravilo). Kazdej tady ma svoje
povinnosti a když clovek něco pokazi tak si to tady vyzere pekne do
dna. Nikdo se tady s nikym nemazli. Nikoho nezajima, ze je ve
strojovne pres padesat stupnu. Proste se maka, dokud se to neopravi.
Nikoho nezajima, ze mas doma problemy se zenskou, nebo ze jsi se
včera ozral a je Ti blbe.
Jsme plovouci ostrov, kterej je
naprosto samostatnej a zaroven uplne samotnej. Tohle je ted nas svet.
Svet s jasne ohranicenejma hranicema. Konci tam, kde konci nase
cervene natrena paluba.
Je to neskutecny dobrodruzstvi. Par dni
před Kanadou nas chytla bourka. Uz pres dvanact hodin do nas mlati
vlny jak baraky. Od tri rano nikdo prakticky nespal. Ne strachy, ale
neda se to. Lod se nakladni do stran chvilema az o 35 stupnu.
Sjizdime obrovsky vlny jak na surfovym prkne a pak se zase splhame do
kopce na jehož konci ceka velka dira. Masina rve na plnej vykon a
když se sroub dostane z vody ven tak uz tak hlucna turbina vylitne
do neskutecnejch otacek a motor malem zhasina. Pri obede jezdime na
zidlich od stolu a zpet, kdo sedi na kraji je nemilosrdne primacknut
svejma sousedama ke zdi. To vse za hlasityho smichu a s pubertalni
skodolibosti magoru jak tricetiletejch, tak sedesatiletejch. Naklani
se to fakt poradne. Polevka se podava v miskach. Kdo byl na
plachetnici tak vi, ze to je ten pocit, kdy někdo zacina mit strach
a někdo zacina do vetru rvat něco o hustym kotli, parade a shani se
po vetsich plachtach. Veci na kabine hledame jen s obtizemi, protože
Mr.Hujer je ještě vic poradkumilovnej nez ja. Dela se mu blbe a
hulaka cosi o tom, ze „ten sofer je kurva najebany.“
Neptun svým trojzubcem triska do
hladiny tak, ze nam voda zaleva palubu skoro do pulky. (mame 180m)
Okenka na hlavni palube se obcas promeni v akvarko. Dole v tunelech
co vedou pres celou lod je krasne videt, jak se cela lod na vlnach
prohyba a krouti. Vsechno ocelove vrze, skripe. Houpe se to uplne
jinak nez jsem cekal. Lod se cela trese, vibruje a je to i videt jak
se nam klepe prid. Ackoliv mi ze skoly v hlave zustalo něco o unave
materialu a vim, ze se nachazim na cinskem plavidle tak strach nemam.
Kdyby se něco stalo, tak se nezachrani nikdo. Nema cenu resit veci
nad kteryma nemam kontrolu. Starsi namornici mi ovšem radi, ze při
opusteni lodi si mam z kuchyne vzit sekacek na maso a utikat na prid,
kde je jeden zachranej vor. Jsem zvedavej kolik rezniku by se nas tam
seslo.
Ta ohromna sila oceanu, když se vzedme
je nepopsatelna a fascinujici. Stejne jako fakt, ze to co kolem sebe
vidime kazdej den, tu nekonecnou vodni plochu... Ta jedina je po
miliony let na zemi stejna. Hory, lesy, pouste, reky. To vsechno se
na rozdil od oceanu porad meni. Musim se smat při pomysleni, ze
stejnej vyhled mel z paluby Kolumbus. V noci, kdy není videt
horizont si pripadam jak ve vanocni skleneny kouli s polystyrenovym
snehem. Cela obloha je v jednom pomalem pravidelnem pohybu. Souhvezdi
u rovniku vypadaji uplne jinak nez v nasich sirkach. Orion lezi,
mesic dela O a U a spousta hvezd nad jiznim obzorem vubec nedava
smysl. V Peru jsem se dozvedel, ze Inkove nespojovali hvezdy do
souhvezdi jako my, ale hledali obrazce v tmavych polich mezi nima.
Zkuste to nekdy. Je to zabava.
Pohled na hladinu je však pokazde
jiny. Jednou je sediva, jindy tmave modra, zelena. Ziram na tu plochu
sirokou jak lidska duse a snazim se z ni pochopit alespon kousicek.
Mota se mi hlava pri predstave o kolik vice vody je pod nama nez
kolem nas. Kolik lidi na tenhle ocean koukalo a pritom nikdo nevidel
to co ja.
„Pedro, vis co se rika o lidech co
cumi do vody... ze jsou blazni“ slysim pak za sebou. To jde kolem
bocman Palo. Starej chlapik co vypada jak kapitan z pohadky. Sibalsky
se smeje a vravoravym krokem, vyrovnavajic houpani lode kraci nekam
dal na predni palubu.
Blazni jsme vsichni.










Peťo, moc povedenej článek! Piš, piš, ať je co číst, už se nemůžu dočkat dalších příspěvků. Blázni jsme všichni - bláznům patří svět. Opatruj se, XOXO K.
OdpovědětVymazatJo a velmi oceňuju, že jsi na mou žádost zrušil to ověřování komentů :D Jsi nejlepší!
OdpovědětVymazatWOW, hustyyyyy, to bych nedala, i kdyz touha po dobrodruzstvi je temer v kazdem z nas! (Zas na druhou stranu, skoda, ze tam nejsme! I babicka rikala, ze si smel vzit nekoho z nas s sebou:D)
OdpovědětVymazatJá myslim, že sis nás měl vzít s sebou všecky...četla jsem to několikrát. A pokaždý mam pocit, jako bych s tebou mluvila, jako bych ty hvězdy viděla s tebou, tak jako jsme se na ně dívali, když jsme v noci potají chodili spát na balkon...Jsi pořád stejnej blázen, to je úžasný ! :D
VymazatGood Job Raudy.Juzepe
OdpovědětVymazat