Před soudem a na moři je člověk v rukou božích

Do nalodění zbývá pár hodin. Posledních pár tejdnů a dní bylo jak na houpačce. Chvíli se těším, chvíli mám strach z toho co mě čeká. Tak jako vždy v neznámym prostředí se snažim filtrovat informace který se ze mě valí a zachovat si čistou hlavu a připravit se na to co bude.

Spousta lidí, včetně mě si myslí, že jsem blázen, že se pouštim do tohoto dobrodružství, ale nějak si nemůžu pomoct. Romantický představy o životě na moři a v přístavech jdou uplně kolem mě. Na lodě od nepaměti chodili trestanci, alkoholici, ztracený existence a nečekám, že to bude v tomto případě jiný...

Vnitřní touha poznávat, cestovat a učit se nový věci je i v tomto případě silnější než strach z toho co přijde. Není to ten zdravej respekt, ale strach. Respekt mám, když se na moře, nebo na hory koukám z pláže nebo údolí. Ve chvíli kdy jsem ale sám šplhal svahem na nějakou vysokou horu, nebo na plachetnici přišlo drsný počasí, jsem strach měl. Kdo ho nemá je buď blázen, nebo se nemůže vrátit celej.

Těším se na bouřky a sněhový vánice v severnim atlantiku stejně tak jako na teplo v deltě Amazonky. Zajímají mě osudy a vyprávění námořníků co jezdí celej život, stejně tak jako mladejch kluků, který začínaj jako já. Od mala mě fascinovaly velký stroje. Udivuje mě ten obrovskej objem námořní dopravy a jak málo vlastně o tomhle světě vím. O přístavech, kde kontejnery vozí roboti a veškerou logistiku zajišťuje složitej počítačovej program, tak aby ta televize, boty, auto, nebo prakticky cokoliv na co se kolem sebe podivame dorazilo přes půl zeměkoule včas. Chci poznat tenhle svět, kterej víc připomíná SKYNET, než planetu zemi.

Bude to hodně drsnej půl rok ale doufám, že i zábavnej.
Co přinese se dozvím už za chvíli.
Jak asi víte, připojení na net bude omezený jen na místa, který najdu v přístavech, ale budu se snažit házet sem příspěvky a fotky jak nejčastěji to půjde.